Tribologie

Z řeckých slov tribo ("rub") a logia ("studium") je tribologie věda, která studuje jevy, které mohou nastat mezi dvěma hmotnými systémy, které jsou v kontaktu, nehybné nebo v relativním pohybu.

Tato věda pokrývá mimo jiné všechny oblasti tření, opotřebení a mazání, které lze definovat takto:

Tření: jev, který má tendenci bránit pohybu jednoho povrchu v kontaktu s druhým.
Opotřebení: degradace povrchu, která má za následek změnu geometrie, ztrátu hmotnosti atd.

Existuje několik typů opotřebení, kterým se tribologie konkrétněji zabývá:

Adheze - zadření
Abraze - eroze
Fretting
Povrchová únava
Koroze
Tribooxidace
Mazání: všechny techniky, které umožňují snížit tření a opotřebení mezi dvěma prvky v kontaktu nebo v relativním pohybu.

Tyto jevy tedy přinášejí do hry množství parametrů, které ve větší či menší míře ovlivňují provoz systému. Těmito parametry mohou být charakteristiky pohybu (amplituda, rychlost atd.), geometrie kontaktu (otevřená/zavřená, vůle atd.), vnější napětí (tlak, počet cyklů atd.), prostředí (teplota, vlhkost , atd.), topografie dílů (drsnosti atd.) a kombinaci použitých materiálů (mechanické vlastnosti, složení atd.).

Tyto studie tribologických systémů prostřednictvím zobecnění použití povrchových úprav a povlaků tedy umožňují optimalizaci povrchů s cílem zajistit správný provoz a spolehlivost strojů, snížit náklady na pořízení třecích povrchů, zlepšit výkon a životnost strojů při současném zajištění bezpečnosti majetku a osob.

Povrchové úpravy a povlaky skutečně hrají vedoucí roli, dnes jednomyslně uznávanou, při řešení tribologických problémů.

Ať už se jedná o strukturální transformaci (indukční kalení atd.), difúzi (ARCOR, TENIFER, SURSULF, STANAL atd.), konverzi (FOSFÁTOVÁNÍ, SULF BT atd.) nebo povlakování (TEGLISS, DOT, SDA, CERTESS atd.). ), povrchové úpravy dodávají povrchu ošetřovaného materiálu specifičnost a funkčnost.